Pátý ročník Strike Sport Motoráj Maratonu opět hostilo rumunské Brebu Nou, horská vesnice zaslíbená enduru, offroadu a vůbec věcem s nimi spojenými. Letošní ročník poprvé v historii soutěže znamenal naprostou převahu účastníků na čtyřkolkách, kteří byli dřív v maratonu spíš doplňkem a zcela ve stínu motorkářů. Motorkářů se totiž letos sjelo naprosto mizivé množství – bohužel jen dva… Což proti dřívějším obvyklým víc než dvěma desítkám byl opravdu tristní výsledek. Zato účast čtyřkolkářů nebyla špatná, i když by samozřejmě mohla být i vyšší, tak šest Can-Amů, jeden Gamax, jeden Polaris a jedno SMC už slibovalo nějaké to závodění, poprvé se tu také objevil stroj třídy UTV.
Na maratonu jsem tentokrát měl možnost vyzkoušet horkou novinku ze skladů společnosti Journeyman – SMC Gladiator 720 Sport, mašinu, která do ČR dorazila jen několik dní před touhle akcí, a vlastně ještě ani nikdo nevěděl, co od ní má čekat. Prověrka takhle těžkou soutěží s více než osmistovkou najetých kilometrů proto nahradila několikaměsíční testování a kolečko po dealerech. Zpestřením závodu byla i účast posádky Oliva-Kalous ve sportovním Gladiatoru Z8. Vzhledem k tomu, jaké typy terénů se v Rumunsku jezdí při maratonu, to byl počin hodný respektu.

Den 1. – seznamka
Tradicí soutěže je zahřívací první den, kdy se nikdy nejde nejtěžší etapa. Letošní první zkouška ohněm měřila kolem 160 kilometrů a pro většinu z nás posloužila k znovuobjevení schopnosti nebo neschopnosti navigace podle roadbooku a připomenutí si rumunského terénu. Každoroční samozřejmostí bylo i moje lehčí pobloudění hned po startu a tím i vlastně kalibrace denního počítadla na SMC. Jako tradičně nesedí kilometry najeté na kolce s těmi v rozpisu o cca 20 % a bez přídavného tripmasteru, který ostatní jezdci použili, to bylo opět o počítání a připočítávání rozdílů v kilometrech…
Klasicky byla každá etapa rozdělena do přejezdů a rychlostních zkoušek a ani tentokrát nechyběly limity pro dojetí do RZ i následně do cíle. První den to konkrétně znamenalo hodinu na dojetí do 25 kilometrů vzdáleného startu RZ a po projetí RZ zase tři hodiny na návrat do základního tábora. Ve vesnicích byla nově povolena jen čtyřicetikilometrová rychlost a tu teď opravdu hlídali pořadatelé s radarem.

V pondělí 29. 7. jsme se v první etapě vypravili zdolat hřebeny v nadmořské výšce nad 1500 metrů a roadbook nás zavedl až k meteostanici na vrcholu Tarcu, který leží v 2200 m n. m.! Takhle vysoko se u nás nepodíváte ani pěšky, natož legálně na něčem motorovém… Úchvatné výhledy do okolních údolí a na vrcholky rumunských Karpat ovšem jen tvořily kulisu pro rychlý přejezd k dalšímu navigačnímu bodu, a tak nebyl čas vychutnávat dech beroucí přírodu. Po dlouhých kilometrech hřebenové cesty a pěšiny přišel stejně jako už loni velmi výživný sjezd lesem do údolí. Strmý sjezd rozbitou lesní pěšinou s hlubokými rigoly, nepříjemným bočním sklonem a vyčuhujícími kořeny si například loni vynutil dva pády čtyřkolkářů. Letos jsem při jeho sjíždění myslel v první řadě na kluky v Z8, v tu chvíli bych neměnil za nic světě… Nakonec jim to trvalo 1,5 hodiny, než se jím prokousali dolů, a vysloužili si za to uznání od soupeřů. Zbytek RZ už byl ve znamení rychlých lesních cest a horských luk, končilo se při vjezdu na asfaltové serpentiny. Zabloudit se ovšem dá i na přejezdu do cíle, což jsem si neplánovaně vyzkoušel na vlastní kůži. Podařilo se mi ale celkově dojet na slušném třetím místě, což v konkurenci výrazně silnějších dvouválců nebyl špatný výsledek. Svou rychlost ukazuje hned první den Bahňák – vítěz letošního extrém závodu Hunt the Wolf, když sice bloudí jak Jeníček s Mařenkou, ale během toho mne čtyřikrát předjíždí… To bude boj!
První den měl i své úsměvné hrdiny – Patrick na Gamaxu poprvé navigující pomocí roadbooku vůbec za celý den netrefil na start RZ. Byla po něm sháňka až do večera, kdy se z ničeho nic objevil v kempu s počítadlem kilometrů na hodnotě 120 a s nevzrušeným úsměvem na tváři… Smutným hrdinou se naopak stal na Renegadu jedoucí Petr, který po dojetí RZ havaroval v serpentinách a musel okusit i kvalitu rumunského zdravotnictví. Naštěstí vše dopadlo dobře a jezdec vyvázl jen s otřesem a poučením do příště.



Den 2. – extrém
Zatímco první den se nás rumunské počasí snažilo upéct zaživa a oblažilo nás nejteplejším dnem v roce, kdy teploty i v horách prakticky atakovaly čtyřicítku, tak druhá etapa hned na startu nevěstila nic podobného – nad Karpatami se blýskalo jak nad Tatrou a ocelové mraky slibovaly vydatný příděl domorodci očekávaných srážek. Jak slíbily, tak udělaly. Od startu nás splachoval déšť za hutné zvukové kulisy horské bouře.
Tenhle den byla na plánu nejdelší etapa z celého závodu – 260 kilometrů! A k tomu ještě rozdělení na dvě rychlostní zkoušky a tři přejezdy. Navíc v zápalu boje s drsnou rumunskou přírodou přicházím o zadní brzdu, klacek mi střihnul hadičku hned u benža, což neopravím… Takže ve sjezdech to bude rokenrol stejně jako loni.

Poměrně rychlé kilometry po lesních cestách nás přivedly až k asfaltovým serpentinám, kde končila včerejší etapa. Ty vedou ke starým hotelům pod vrcholy a už z loňska vím, že od nich se jede nepříjemným kamenitým sjezdem do údolí, kde budou následovat dlouhé rychlé šotoliny a kde opět ztratím drahocenný čas na pekelně rychlé Can-Amy… Tušení se vyplnilo.
Následný přejezd do druhé RZ poznamenala chyba v roadbooku, která pro prakticky celé startovní pole znamenala desítky minut i hodiny bloudění. Tím, že mi denní počítadlo slouží povětšinou jen jako orientační hodnota, nevážu se striktně na kilometry a je to víc o „čuchu“, jsem správnou cestu objevil zanedlouho a nadělal na zbytku téhle části přejezdu stopy jako první! Trochu zklamáním byl objev stop Renegadů v navazujícím úseku z vesnice Slatina Timis do startu RZ. Asi objevily lepší trasu… Ke konci přejezdu následovalo tankování v Brebu a po pár stovkách metrů start do druhé RZ.
Proslulým místem regionu, kde jsme se celou dobu pohybovali, jsou Causescovy vrtule – prastaré větrné elektrárny neuvěřitelných tvarů, které sotva kdy mohly plnit účel, ke kterému byly v dobách tuhé totality postaveny. K tomuhle památnému místu nás přivedla druhá RZ. Ještě před tím, nedlouho po nájezdu do druhé rychlostní zkoušky, přichází nepříjemnost v podobě prasklého sváru na přírubě výfuku před koncovkou – SMC střílí do horského ticha ostré staccato jednoválce a já mám takové tušení, že mi v noci bude asi pěkně drnčet v hlavě tchajwanský čtyřtakt…
Dlouhá etapa dává zabrat všem, kdo do ní odstartovali, dojíždím do konce RZ dlouho po 19. hodině večerní a odtud mě už na dlouhý přejezd do cíle pořadatel nepustí. Jedu potupně po silnici do kempu. Večer přichází přehodnocení výsledků, mažou se penalizace za nedojetí do cíle etapy z důvodu už zmiňované chyby v roadbooku. Stále se tak držím na třetí příčce.



Den 3. – na klid
Stošedesátikilometrová třetí etapa znamená proti včerejšku jistou formu odpočinku. I když jak pro koho… Hned na přejezdu na start RZ se prodíráme hustou mlhou a v té se podařilo už z prvního dne proslavenému Patrickovi dokonale sešrotovat svého Gamaxe po pádu ze strmé stráně. Jezdec naštěstí vyvázl bez zranění, ale stav mašiny prozrazuje, že tentokrát je skutečně game over.

Dlouhé lesní cesty a velmi rychlé šotoliny mimořádně sedí Can-Amům, naštěstí pořád ještě dokážou zabloudit a smazat tak svůj náskok na mě. Už druhý den poslouchám netlumený řev sedmistovky a během plašení karpatské zvířeny intenzivně přemýšlím, jak to pro poslední zítřejší etapu utlumit, aby mi nepraskla hlava. Třetí den se mi také daří první držka – v ostře ohraničené cestě mezi sady beru pravým kolem o břeh a letím elegantní salto mortale přes řídítka, až po dopadu zachrupalo v krunýři. Gladiator celkem nepochopitelně všechno ustál se stoickým klidem a blafe si na místě dva metry od epicentra mého dopadu. Mám strach, co spojovačka, kterou jsem už podobným způsobem polechtal včera, a vyneslo mi to nepříjemný rozběh kol. Není to naštěstí tak zlé, jak se zdálo při nárazu, a můžu dál pokračovat bez oprav.
Proti ránu je odpoledne opět pekelný hic. Pořád ještě držím pozici, čtvrtý Can-Am na mě má 19 minut, tak snad to udržím.



Den 4. – ztraceni v horách
Čtvrtý den jsem efektivně vyřešil problémy s výfukem, když jsem od Matěje vysomroval špunty do uší! Paráda, už je z toho jenom průměrný laďák a kromě toho, že se s nikým nedomluvím s nasazenou helmou, tak mi aspoň nerezonuje lebka.
Hned po ránu se po startu do šedesátikilometrové RZ, ten byl jen pár set metrů od kempu, hromadně zasekáváme na stejné křižovatce jako loni… Nadávám si. Bohužel výsledek je pro mě ještě nepříjemnější – všechny zbývající Can-Amy se sjíždějí do jedné skupiny a pokračují spolu. Tj. čtvrtý Láďa na mě tímhle manévrem najel hned 5 minut, o které jsme měli na startu posun, a pokračuje ve skupině s rychlým Bahňákem a Michalem. Se sedmistovkou je nestíhám. Cesta nás vede zase k větrným elektrárnám po motanici ve změti lesních cest. Po sjezdu z kopců následují dlouhé lesní úseky po písčitých cestách, kde přichází fatální zásek. Špatně navigující Can-Amy sjely strmým kamenitým sjezdem do údolí zcela mimo trasu a já je po stopách tupě následoval… Po minimálně dvacetiminutovém sjezdu jsou vidět kolečka otočky zpět… Všichni ho zas vyjeli nahoru, aby navázali na správnou cestu. Vzhledem k tomu, že jsem je nepotkal ani cestou dolů, je mi jasné, že je dobojováno. Láďa má na mě rozhodující náskok, protože do cíle RZ už zbývá jen několik kilometrů. Nálada je na bodu mrazu, bedna letos nebude… Po krátkém bloudění po okolí a hledání alternativní cesty zpět na trasu se potkávám s Pavlem na BMW 650X a spolu se probíjíme na trasu pomocí GPS přes hory a lesy. Nakonec se daří a po cca deseti kilometrech dojíždíme do cíle RZ. Can-Amy tam byly před dvěma hodinami… Zpátky už pokračujeme po asfaltu, už není o co bojovat, hlavou probíhají nadávky a počítání hloupě ztracených minut při bloudění…
Kluci na Renegadech byli prostě letos lepší, znát je samozřejmě i celková výkonnost strojů a podvozku. Takže letošní Strike Sport Motoráj Maraton měl následující pódiové obsazení: Pavel „Bahňák“ Saska, Michal Míček, Ladislav Kratochvíl. Celkem pochopitelně svou třídu vyhráli i Matěj Oliva s navigátorem Martinem Kalousem na Gladiatoru Z8. Ovšem těm patří obdiv v první řadě za to, že vůbec s takovou šířkou a celkovou váhou dokázali absolvovat někdy doslova kamzičí horské cesty a nebezpečné sjezdy. Klobouk dolů.

 
Text: Dan Pejzl
Fotky: Ghianika, Dan Pejzl, Jan Kalous