Dostal jsem email od kámoše z Bolívie, který mě zval na výlet do Amazonie na severu Bolívie. Po rychlém pátrání ve Wikipedii a zjištění, že jde o jednu z nej, případně tu vůbec biologicky nejbohatší lokalitu celé planety, odpověděl jsem mu: „Jasně, že jo!“ Pak jsem se pustil do fantazírování, jak si hraju s amazonskými růžovými delfíny…
Ano, žijí tam růžoví delfíni v některých čistých řekách Amazonie v oblasti Beni. Nejsou jen narůžovělí, ale pěkně růžoví jako žvýkačka Hubba Bubba. Proč jsou tak růžoví jsem zjišťoval na netu, ale pohořel jsem. Je to asi otázka na biology.
Po příjezdu mi bolivijský kamarád půjčil novou Hondu Rancher na devítidenní pátrání po Bufeovi (to je bolivijské pojmenování toho delfína). Během cesty jsme viděli spousty opic, hladových krokodýlů a taky 80kilová guinejská prasata Capybary. Ale žádné delfíny…
Možná bych měl být rád, že jsem žádného nepotkal. Na YouTube jsem viděl tyhle delfíny, jak napadají lidi. Fakt, mrkněte se na to… Flipper by mě mohl i znásilnit. Na obranu delfíní sexuality, domorodci vyprávějí příběh Bufea, který se měnil ve stepilého hocha, který sváděl dívky (ne tedy kluky), zbouchnul je a pak se před úsvitem vypařil a proměnil se zas v amazonského delfína. Já ale fakt žádného neviděl, možná je sežraly ty miliardy krokodýlů v řekách…
Země dešťů
Každý rok od roku 1997, organizátor ekoturistické ATV karavany Bolívií bere zájemce na expedice do těch nejodlehlejších oblastí téhle změ. Karavana pak vidí vše od nejnebezpečnější silnice na světě v Andách po jezuitské misie v Pantagalu, v tropickém lese největším svého druhu na světě. Specializují se na doprovod po Gringo Trail, kde můžete v relativním bezpečí zažít velmi řídce osídlenou krajinu. Vezete si jídlo, doktora, mechanika i stany. S sebou si berete i kuchaře, jinak byste asi museli jíst lokální delikatesy připravené na ohni.
Bolivijská část Amazonského pralesa leží skoro tisíc kilometrů od té řeky. I když pokračuje drancování pralesa kvůli zemědělství, bolivijská část zůstává relativně nedotčená. Nevysoký počet turistů totiž nejen, že neničí přírodu, ale před vymizením konzervuje i zvyky domorodců.
Objevování bolivijské Amazonie je po většinu roku téměř nemožné kvůli nepřetržitým prudkým lijákům. Během sezóny dešťů se všechno promění v bláto a doprava se zastaví. Zvlášť nízko položená území jsou po čtyři měsíce zalita pomalu se pohybující vodou. Během léta je tak jediným možným způsobem dopravy malé letadlo nebo kráva s dvoukolákem. V suchém období se voda v Beni vypaří a horká savana je pak ideálním místem pro řízení čtyřkolek.
Suché cesty ještě nutně neznamenají hladkou jízdu. Stejně jako fauna a flóra je i krajina Amazonie úžasně různorodá. Jezdili jsme po všem a vším: silnice, štěrk, písek, řeky, jíl, bažiny a polvo (to je bolivijský termín pro oblaka prachu). Stále ve střehu před dobytkem, náklaďáky nebo termitími hnízdy. Ty jsou mimochodem pevnější než jakákoliv zeď a obvykle stojí na těch nejhorších místech jen pár centimetrů od silnice, kde čekají, aby nečekaně zlikvidovali vozidlo. Je to země dobytka – když prší, rozšlapou krávy jílovité cesty, po kterých se pak už nedá jezdit.
Loni pro drsňáky
Překonali jsme nesčetně řek. Některé byly dost mělké na přebrodění, jiné otestovaly elektrický systém našich strojů, když nám nateklo do světel. Tam, kde se řeka jinak překonat nedala, byly k pronajmutí převozy. Některé z nich byly čluny s motorem, které uvezly i auto, jiné zase jen jednoduché vory přetahované přes řeku starým konopným provazem.
Zima je zároveň sezonou pálení. Každý rok farmáři vypalují své pozemky, aby udělali víc místa pro dobytek nebo pro nové plodiny. Jestli se prach nedostane na silnice, tak kouř z farem určitě. V některých oblastech bylo tolik ohně a kouře, že jsme ve městech viděli padat z oblohy popel.
Každá karavana má obyčejně kolem stovky účastníků. Dozvěděl jsem se, že loni jedna výprava ztratila několik pravidelných zákazníků na jednom náročném úseku. Tahle drsná sekce byla součástí 180kilometrové etapy přes prales. Byla by snadná, kdyby noc předtím nepršelo. Jíl dostal mnoho ze začátečníků a nejhorší to měli ti s pohonem jen na zadek. Zalepili gumy vlhkým jílem a stroje se ve spalujícím horku rychle přehřály. Zabralo to přes 24 hodin, dostal je do dalšího hotelu. Ne každý tohle dal. Z těch loňských – 97 vjelo do pralesa a jenom 20 dokončilo. V následujících týdnech si pak jezdci najímali kravské povozy, aby vyzvedli z lesa nepojízdné mašiny. Překvapivě nic nebylo ukradeno (být to jinde, tak je všechno pryč během pár hodin…). Naše cesta proto byla vybrána o něco snadnější.
Bláznivý Američan
Za devět dní jsme udělali takovou smyčku z Trinidadu směřující na sever. (Snad každý v Trinidadu má moped, kolikrát potkáte i celou rodinu na jednom… Táta řídí, juniora na klíně, máma sedí za nimi a drží ještě mimino jedné ruce a slepici v druhé, třetí dítě a babička pak jedou v přívěsném vozíku.)
Naše první destinace byla chata Selva Blue v Los Lagos. Jejich webovky říkají, že jediná cesta tam je malým letadlem, my jim ukázali, že se to dá i na čtyřkolkách. Říká se, že cesta mezi Santa Ana a Selva Blue je desátá nejnebezpečnější na světě. Cesta se klikatí 160 kilometrů labyrintem džungle a sestává nejdřív z šest metrů široké šotolinové silnice, která se následně scvrkne do zarostlé dvoukolejné cesty a překonává visuté mosty nad amazonskými toky. Karavana si vybrala tuhle často zaplavovanou cestu na severu Bolívie v roce 2002 a zopakovala to až s námi. Cestu kontrolovali z letadla, pár dní předtím než jsme vyrazili. Selva Blue leží blízko slavným ruinám zavlažovacího systému, který tu vytvořily civilizace z předkoloniální doby.
Pokračovali jsme do města Guayamerin sousedícího s Brazílií. Následoval den mimo sedlo – najali jsme si převoz přes řeku a udělali si výlet do Brazílie. Další den jsme se zchladili na březích Biberalty, kde jsem i já prohnal svého Ranchera. Chtěl jsem udělat pár obrázků kluků, jak to ženou přes mini duny, ale nikdo mi nerozuměl. Tak jsem jim to ukázal. Začal jsem dělat kolečka v měkkém písku. Lidi si hned vzali kamery, tak jsem ještě přidal. Pak jsem ale vyletěl doleva do měkkého písku a překutálel Ranchera před celou kolonou. Rychle jsem to hodil na kola a vypadnul. Vysloužil jsem si přezdívku bláznivý Američan a taky respekt u neslavného ATV a chlastacího klubu Quadra Cochinos (quadí prasata). Cochinos mě udělali čestným členem a odměnili mne taškou sušené koky. Žvýkání lístků koky je součástí bolivijské kultury jako třeba víno ve Francii nebo pivo v Čechách a je to tam legální. Během žvýkání koka působí jako slabý stimulant a zahání hlad, žízeň, bolest i únavu. Větší množství lupenů je pak potřeba pro vytvoření chemického extraktu – známého bílého prášku… Například Coca-Cola používala koku ve složení limonády do roku 1903. Zjistil jsem, že vám žvýkání dodá energii podobně jako třeba Red Bull, ale bez kofeinové nervozity. Na druhé straně zas působí jako projímadlo. Díky bohu za mokré ubrousky…
Jednou jsme uprostřed suché pustiny dojeli k malé oáze s palmami bosých vesničanů vítajících nás. Děti na nás mávaly, jakmile jsme přijeli. Darem jsme dostali grepy s odříznutou špičkou, takže jsme je mohli hned vymačkat do pusy. Byl jsem ohromen velkorysostí lidí, co měli tak málo a vše nám nabídli. Byli prostě jen rádi, že nás vidí…
Skoro na konci cesty jsem zlomil rám na své přeložené čtyřkolce. S pomocí se mi podařilo do spravit modrým nylonovým provazem. O něco později mi zase došel benzin. Zlomený rám totiž překlesal benzinovou hadičku externí nádrže. Mašina tak byla pro tenhle den mrtvá, nechali jsme ji tam na vyzvednutí náklaďákem. Já se tak měl do dalšího kempu dopravit letadlem! Byl jsem tak na místě mnohem dřív než kdokoliv z ostatních. Jenže kombinace prachu a kouře mi způsobila záchvat astmatu. Zřídkakdy mám problémy, ale tentokrát to bylo vážné. S modrými rty a po vzduchu lapajícími plícemi mi nikdo z posádky nedokázal pomoc. Můj inhalátor, pas i všechno ostatní bylo hodiny cesty odsud na doprovodném náklaďáku. Když se konečně ostatní začali vracet, názorně jsem jim ukázal univerzální neverbální výraz pro: „Nemohu dýchat, nemáte inhalátor?“ Jeden z nich mi naštěstí porozuměl a za chvíli přinesl něčí náhradní inhalátor. Zachránil mi asi život.
Jestli se chcete podívat na takovou výpravu do Bolívie, zkuste web www.caravan-atv.com a připravte si 3500 dolarů. Cena zahrnuje jak zapůjčení čtyřkolky, benzin, tři jídla denně, ubytování, logistickou podporu, mechaniky, doktora, pivo od Corony zdarma, satelitní telefon i přesné trasy zajištěné pomocí GPS. Zkušenosti s tím mají už přes čtrnáct let. Takže je to vlastně skoro zadarmo…
Text a fotky: Mike Calabro, ATV Rider
Předchozí článek