Do Albánie jsme se vydali začátkem května , mělo nás jet 6 ale kvůli pracovnímu vytížení jsme jeli jen tři : já Leoš2 na Suzuki KingQuad 750, Červík na Arctic Catu 700 a Véna na Polarisu X2 800 ccm.
Albánie je hornatý stát na západě Balkánského poloostrova, u pobřeží Jaderského a Jónského moře. Díky své výhodné poloze u krásného pobřeží a v oblasti příznivého podnebí by se očekávalo masové využití turistiky. Ale ono tomu tak není. Od zbytku Evropy ji dlouhá léta dělil totalitní komunistický režim, který byl izolován od všech států západní i východní Evropy. Tato absolutní izolace přivedla Albánii mezi nejchudší země Evropy. Tato izolace má ale s odtupem doby i své klady, a to krásy nedotčené horské přírody s místními lidmy s jejich stylem života , takovým stylem života na jaký jsou zvyklí a jaký mi ostatní obdivujeme.

Třetina území Albánie leží ve výšce nad 1000 m n. m. a to je to pravé, co mě tam tak táhlo, nekonečné nedotčené hory s hrstkou místních lidí pastevců a horalů kteří si tam žijí svůj, pro nás nepochopitelný, život. Projezdili jsme pohoří Albánských Alp (Prokletje) s nejvyšším vrcholem Korab (2 764 m n. m.), který leží na hranicích s Makedonií.
Albánie, albánsky Shqipëri (čti Šiperi), není nebezpečná jak jsem slyšel a jak mě od cesty odrazovali, je pravda že na hranicich je to takové komunistické čekání 1-2 hodiny, ale není to buzerace jak si někdo představí s kompletním rozebráním 4kolky a kontrolou veškerých věcí. Datlují do počítače úplně všechno z pasu, techničáku včetně VIN kódu, zelené karty a nakonec si pěkně ofotí i Váš pas. Dělají to strejdové s velkými pupíky, kteří očividně nikam nespěchají. V Albánii jsem udělal asi 1000 fotek, ale hraniční přechod je jen na dvou a to hodně tajně, prostě ta atmosféra tam byla taková …zvláštní. Ale proběhlo to v pohodě na rozdíl od hraničního přechodu mezi Bosnou a Černou Horou, tam si celníci vymínili 2 expediční trička!
Hned za hranicemi na první benzínce jsem rozměnili Eura za Albánské Leky (ALL), kurz zde i všude jinde byl hodně podobný a byl velice solidní při porovnání s ofiko kurzem. Ceny jsou k mému překvapení celkem vysoké, pivo cca 25-30 Kč, benzin do 30 Kč, ryba s přílohou 180Kč, ubytování v hotelu hrůzy 270Kč bez vody a světla. Smozřejmě že jsme spali ve stanu, ale po třech nocích jsem vyhledali ubytování, abychom se mohli osprchovat, tedy pokud tekla voda. V horá bylo míst na stanování poskromnu, hodně kamení a příkrých srázů, ale vždy se našlo příhodné místo. Z domova jsem si přivezl ujištění, že zde žádní medvědi nejsou. Za týden jsem se v Černé Hoře od místních dozvěděl, že je tam medvědů hodně a že jsme blázni spát tam ve stanech, plácali se do čela a odcházeli snad volat Chocholouška. Při sjezdu z hor jsme našli nástěnku s fotografiemi tzv. fotopastí, no a byli tam samí medvědi, ale my jsme žádné neviděli, takže tam prostě nejsou a hotovo 🙂
Noci v horách byly super, nádherná „panoramata“ jak z filmu, škoda jen těch špuntů co jsem musel mít v uších jinak bych si užíval i zvuků hor. Ale poslouchat řev žab u horského jezírka, nebo štěkot pasteveckých psů celou noc by se fakt nedalo. Možná jsem přeslechl i ty mědvědy co se motali kolem, takže špunty rozhodně nezapomenout! Nejchladněji bylo v cca 1600 metrech a to 3°C ale dobrý spacák to jistil. Co mě v horách překvapilo byly želvy, každou chvíli jsme zastavovali nebo se v poslední chvíli vyhnuli těmto tvorům, kteří nevím proč, žíjí zrovna tady celkem vysoko v horách.
Oproti Rumunsku jsou zdejší hory trochu jiné, nedá se jezdit po jejich vrcholech, protože zde jsou hodně ostré a skalnaté, sjízdých cest je zde také méně, takže když to jednou cestou nejde, tak další alternativa znamená složitšjší hledání a obvykle velká zajížďka. V Rumunsku je cest hromadu a dá se vybírat kterou se vydám. Albánie je plná komunistických budovatelských památníků a hlavně velké množství bunkrů, takových malých půlkulatých nesmyslů, kterých je na území Albánie přes 500.000 ks. Byly stavěny asi před 25 lety proti údajnému nepříteli…
Jsou tam i velké pevnosti, hlavně na pobřeží. Všechny jsou volně přístupné a pro milovníky vojenských opevnění je to ráj na zemi. V Albánii zapomeňte, že na každé křižovatce budou dopravní šipky, které ukazují kam vede cesta, je jich velice málo a když jsou tak budou vždy rozstřílené většinou z brokovnice. Je to asi místní sport střílet do všech dopravních značek. Komunikace s místními je velice špatná, jazyk je uplně jíný a žádnému jazyku se nepodobá. Kývání hlavou ano-ne je přesně naopak to nás taky párkrát zmátlo, když nám místní ukazoval, že tam neprojedeme, ale vlastně kýval, že se tudy jet dá. Anglicky umí jen několik mladších ročníků. Při jedné z vyjížděk nás zastavila Albánská televize, kluci odjeli, tak rozhovor zbyl na mě, anglicko-německy jsme si popovídali, no ale ruku na srdce ještě že to nikdo v čr neuvidí. Mapové podklady vcelku souhlasily s realitou, navigace nás ale jednou vypekla, když „Uncle Google“ nás poslal cestou, která prostě nebyla, ale čekali jsme že to bude horší. Cesta označená jako zpevněná je ve skutečnosti těžce průjezdná cesta plná kamení s velkým převýšením. Všechny výjezdy v horách nás zastavily cca v 1600 metrech kvůli sněhu. Květen není ani na Albánii moc vhodný na zdolání nejvyšších vrcholků, doporučuji spíš léto, nebo září.
Jací jsou albánci? Ve velkých městech jsem z nich nebyl upřímně moc odvázán, sice se nic nedělo, ale ta špína kolem, rozpadlé domy, shluky lidí jak na nás z chodníků pořád něco pokřikovali mě moc nelákaly k zastavení. Nikdy se nic nestalo, ale jejich reakce na naši přítomnost dost prožívali.
Katastrofa jsou řidiči, neustále troubí, předjíždí nás, jedou vedle čtyřkolky, křičí, troubí, zase předjíždí, bál jsem se, že mě nabourají, no a dočkal jsem se. V křižovatce byla stopka, tak jsem zastavil, no ale s tím ten za mnou nepočítal, protože na to se tady nehledí. O metr mě strčil do křižovatky, rozbil si značku o moji kouli, ještě že tam byla. V horách jsou Albánci úplně v pohodě, bez vyjímky mávají, zdraví, klidně by i pomohli, ale jak si o pomoc říci?!? Policie bez problémů, bylo jich ve městě celkem dost, ale žádné stavění nebo buzerace, naopak za Vénou jeli přes půl města, aby mu vrátili termoláhev, kterou ztratil. Ještě mu pak ukázali cestu z města protože jsme mu nechtěně ujeli.
Zajímavé na vozovém parku albánců je naprostá většina aut značky Mercedes! Jsou to většinou starší modely, které by na naších STK nikdy neprošly. Tady se to neřeší, policie akorát měří rychlost, dopravní přestupky a porušní zákazů přehlíží. Všichni řidiči mají zvláštní sport, předjet vše, co jede před nimi, a to za každou cenu, samozřejmě za neustálého troubení. Motorkáři, to je taky dílo, neviděl jsem za celou dobu expedice ani jednoho v helmě. Předjíždí vás klidně i zprava a mají radost z toho, že jsou o 3km/h rychlejší .
Cestu k moři jsme si zkrátili (asi 50km) po dálnici. Tímto se všem 4kolkářům omlouvám, ale chtěli jsme najít pěkné místo přímo u moře ještě za světla. Jestli se na dálnici platí nebo jestli tam 4kolky smí, to nevím, ale jezdilo tam kde co, takže asi jo. Díky tomuto přesunu jsme našli luxusní místo na stanování na útesu přímo u moře! Toto se mi na Albánii líbí, že v jedné zemi a kousek od sebe se dá brodit sněhem vysoko v horách a zároveň bezstarostně jezdi po pláži podél teplého moře s palmami. U moře to bylo jako někde v karibiku, teplé moře, jemný písek, dlouhé pláže. Bohužel jsme v Albánii, takže se našly v zákoutí i hromady odpadků vyvržené z moře, většinou ze směru velkého města. Teploty byly vysoké, ale koupání to vše vynahradilo. Další ubytování jsme našli přímo na pláži, nové chatky za 10 Euro za osobu a noc. Za celou dobu jsme v Albánii potkali z turistů 5 čechů na kolech, 2 motorkáře taky z Čech a míjeli jsme pár motorkářů z Německa, toť vše. Auta s vleky jsme nechali v Černé Hoře v kempu českého majitele, asi 40 km od hranic s Albánií. Celou Albánii jsme pak jeli pouze na 4kolkách.
Důležité bylo vézt navíc ještě 30L benzínu v kanystrech, protože hustota benzínek byla v odlehlých oblastech mizivá. Na cestách je potřeba být opatrný, hlavně v nepřehledných zatáčkách, každou chvíli jsem objížděli spadlé velké kusy skal, velké výmoly v asfaltu a stržené kusy cesty také nebyly vyjímkou. Samozřejmě krávy, ovce, osli, kozy byli neustále hlavními uživateli všech silnic, velice pomalu šli stranou, což je vždy nebezpečné.
V Albánii jsme byli 6 dní, v Černé Hoře jsme jezdili 5 dní, celkem tedy i s cestou z čr 12-ti denní expedice. Autem najeto 2600 km, na 4kolce najeto 1300 km. Pro informaci moje náklady úplně se vším i s dopravou byly cca 35.000 kč. Doporučuji jet do Albánie nitrozemím, né po Jadranské magistrále, ta je hodně na jihu prašná a plná zatáček. Takže: V Chorvatsku po sjetí z dálnice jet do Ljubuški, Čapljina, Stolač, Predolje, Bileča, Nikšič, Podgorica a na Shköder. Je to mimo turistický ruch, nové silnice a na hranicích klid. Při cestě domů jsem jel bez zastávky a zvládl jsem to s vlekem za 16 hodin. Na vleku jsem samolepku 80km přelepil na 100km, abych mohl letět 110 🙂
A co navštívit v Albánii? Albánské Alpy, národní park Théth, Skadarské jezero, přehrady na řece Drin, trajekt na přehradě Komanit, pevnost Rozafa ve Shköderu, poloostrov Kepi i Rodonit, zachovalé vojenské opevnění, Jónské moře, národní park Lugina e Valbonës….
Nezapomeňte veškeré doklady, kontrolují vždy pas, zelenou kartu, spz, technický průkaz, řidičák. Dobré je udělat si pojištění, já si udělal pojistku proti krádeži a živlům. Sebe je důležité nechat se pojistit na sportovní výkon! Běžné pojištění, které se používá na dovolenou nepokrývá zranění způsobené jízdou na 4kolce. V rádcích pro cestu do Albánie se doporučuje mezinárodní řidičský průkaz (Ženevský typ), ale nikdo ho po mě nechtěl, a kluci ho ani neměli.
Zapomeňte na výměnu peněz v ČR na Albánské Leky, nikdo to tady v bankách ani neznal, koukali na mě jak na blázna, takže jedině tam a za Eura. Vývoz Leků ze země je zakázán, takže jsem si jich pár na památku samozřejmě dovezl.
Máte-li nějaký konkrétní dotaz, klidně mi napište na Leos2@seznam.cz

no images were found