Ježdění na čtyřkolkách u nás je fajn až do chvíle, než se začnete dohadovat s myslivcem, houbařem, řidičem koně nebo jiným uživatelem lesů a luk, co si myslí, že má patent na pohyb v přírodě a vy ne. Jestli se chcete těmhle otrapům vyhnout a dosyta si zařádit, chce to změnu klimatu, naložit mašinu na plato a odpálit to na východ. Rumunsko nebo Ukrajina to je ještě pořád enduro a quad ráj. Když navíc letos vypsali na Ukrajině závody, nebylo o čem koumat.
Akce Strike Sport Motoráj Rally se prostě ignorovat nedala. Jednak jsem už dlouho chtěl někam vyrazit a navíc to hned ze začátku vypadalo, že tam pojede celkem fajn parta týpků, co už na čtyřkolkách něco umí a nebojí se za to vzít. Navrch tam podle vyprávění očitých svědků měly být úžasný hory, a příroda vůbec, takže nebylo co řešit. Nakonec naše výprava nasbírala celkem sedm členů – šest čtyřkolkářů a jednoho enduráka. Dohromady to byly tři dodávky, plaťák a kára, takže dost solidní konvoj a dobrá parta na otravnou cestu. Technicky to byla celkem taková všehochuť – od každého výrobce trochu.
Jakožto redaktor časopisu o čtyřkolkách, říkal jsem si, že nepojedu na tuctovce. Jet tohle na Polarisu, Can-Amu nebo Arctic Catu je snobárna, japonci mě taky nelákali. Co takhle vyzkoušet výdrž Tchajwance? Ok. Takže rovnou toho největšího – objednávám si u Journeymanů Dinli Centhor 700, ať je trochu zábava a ať tenhle autobus ukáže, jestli za ty prachy vůbec stojí. Pro dalšího člena týmu krosáka Petra Kornouška zase nabíráme sportku SMC Ram 520RR a vytváříme tak unikátní ukrajinský Journeyman Racing tým. Do něj patří také Honza Jupa s Polaris Sportsman 800 takže značkový guláš je dokonán.
Protože vlastní závody začínaly v pondělí 17. srpna, vyrazili jsme pro jistotu už brzo ráno v neděli s tím, že dojedeme na místo večer, zakalíme, dáme dlabanec a dopoledne tak nějak vstaneme a zajezdíme si. To jsme ještě netušili, že takhle ne.
Cesta na Ukrajinu není sranda, protože až na místo, které se jmenuje Pilipets, to bylo nakonec asi 1100 km a i když jsme vyrazili už ve čtyři hodiny ráno, tak tam jsme se dostali až asi v jednu po půlnoci. Už sám otec národa Švejk neměl rád Maďary, teď už ho chápu, u nás si to segedíni taky moc nevylepšili. Víc než dvě hodiny z naší cesty nám totiž ukrojili právě bratři ze země klobás, když nás nesmyslně buzerovali na hranicích a nakonec vyhodili z přechodu na nejpřímější cestě. Vstoupit na vytouženou Ukrajinu jsme tak museli jinde a kupodivu tam se to obešlo i bez obligátní dvacky eurovočí v pasu na méně rozvinuté straně. Hurá. Rozdíly proti unii jsou vidět na každém metru, silnice většinou jeden hnus, ve městech spíš polňačky a všude žigulíci, iže, volhy a další pokroková technika rudých bratří.
Po příjezdu na místo určení na nás koukají jak na zjevení, jsme beznadějně poslední a zatímco motorkáři už mají za sebou gáblík i kalbu a v horizontální poloze se chystají na závody, tak my vykládáme mašiny a dostáváme první info k vlastnímu závodu. Pořád ještě si myslíme, že to bude prča a mi si jen tak na pohodu zařádíme po horách a cestou okouknem místní marfušky. Takže jdeme konzumovat Honzovu plzeň a slivovici od Petrovo dědy nebo koho…
První den a první držka
Tři hodiny spánku a budíček. No snídaně nic moc, salám už asi něco prožil, tak ho vracíme. Ještě jsme netušili, že později znovu potkáme. Nejdřív startují endura. Samá velká mašina, nechybí Varadero, utvrzuje nás to v přesvědčení, že to bude sranda, když to zvládne tenhle parník, tak my s prstem v nose.
A jedem! Roadbook vidím poprvé v životě a tak orientace podle něj trochu pokulhává. Naštěstí se ne moc dlouho po startu sjíždíme do grupy a pokračujeme jako parta dál. Že jet tohle na makroenduru jako je GS1100 nebo Varadero je kravina, potvrzují první odpadlíci. Další zase utopil Afriku v metrové bahenní laguně. Hm, začíná to zajímavě. Sportky mají problémy se přes tyhle pasti vůbec nějak dostat, napadlo někoho zajet si trasu na quadu? Asi ne… Zbytek dne je neskutečná rasovina. Pereme se s terénem každý po svém a pak i společnými silami, že nám ani nezbývá čas vstřebávat panorámata. Ve vesnicích na nás koukají jak na zjevení, děti mávají, babky civí, jenom krávy na nás prdí. A síly ubývají. Na jednom sjezdu vymletým úvozem dostávám kopanec a stojím až po dvou kotrmelcích, tak jako chuděra moje Dinli. S hrůzou jdu zjistit škody a skoro nechápu, že to tenhle mastodont přežil jen s ulomeným zrcátkem. Hůř to nese roadbook, který přišel o sklo a tváří se tak nějak nakřivo, jako, že by chtěl generálku. Má smůlu, v tomhle stavu to nakonec doklepe až do čtvrtka. Ale jinak všechno v rychtyku. Takže nastartovat a pokračujeme. Před náma je ještě půlka…
Do depa dojíždíme kolem 18h a jsme hotoví. Navíc se bude opravovat. Dinli přišla v lese o levou zadní manžetu, Petr zakufroval s ramkou a mění řídítka. Děláme na tom do tmy. No, zase jsme si nedali říct a jdeme na pivko. Jestliže se dneska jelo 90 km a bylo to takováhle rychta, tak zítřejších 140 musí být projížďka, aby se to stihlo dojet, ne? Zase chyba…
Závodění bolí
Vstává se mi ještě hůř než první den a cítím úplně přesně místa včerejšího dopadu. Úterý nás po několikakilometrovém přejezdu vede přímo nahoru do kopců. Dáváme si hřebenovou tůru se staženým zadkem. Pěšina jak pro kamzíky, napravo sráz hromadu stovek metrů do údolí a nalevo to samý. Jestli tady uděláme chybu, tak čtyřkolku dole ani nenajdeme. Humor opadá. Jsme výš než Sněžka a docela tu protahuje. Kdo vyjel nahoru, musí i dolů a tak nás čeká brutální sjíždění. S mojí mašinou s geometrií narušenou včerejším pádem je to vyloženě maso. Několikrát sbíráme typa na Transalpu a už ho začínáme nesnášet, navíc nám to bere zbytky drahocenných sil. Dole u potoka máme za sebou asi 20 km z celkových 140 a nám to sem trvalo čtyři hodiny… Definitivně přicházíme na to, že projížďka, kterou jsme si doma plánovali, zastávky na oběd a na holky se konat nebude. Strike Sport rally bude strašná práce.
Naše mašiny naštěstí drží bez problémů. Pokračujeme. Jsme zas v kopcích a na cestě po vrstevnici někdo hází salto s užitkáčem. Zutá guma, ale jinak je mašina i pilot v pořádku. Verkcajku máme s sebou dost, Dinli veze servis skoro pro všechny, a tak není problém kolo nafoukat a jedem dál. V půlce kopce nacházíme kamaráda Matěje na pokraji sil, jak se drápe s Warriorem v blátě do kopce. Konečně chápe, že bez nás by to byla pro něj konečná. My se ještě snažíme pokračovat, i když ve čtyři odpoledne máme před sebou ještě půlku trati a jsme zbití jako psi. Po dalších čtyřech kilometrech přichází rozhodnutí, že jet dál se nedá. Trať je se čtyřkolkou neslučitelná, o sportkách ani nemluvě. Přerušujeme jízdu a potupně čekáme na odvoz.
Po silnici je to zpátky na základnu asi 70 km po silnici. Dojíždíme už potmě. Naštěstí dneska bez náročnějších oprav. U večeře přichází překvapení, salám, co se nedal jíst na snídani, se nám kuchařka snažila propašovat do pizzy. Je sice hnusná, ale je to jídlo, po litrech energeťáků a kilech tyčinek a je i nakynutá pizza se zavánějícím salámem vítaná změna…
Nevzdáváme se
Třetí den má být oddychovka – 80 km. Už tomu moc nevěříme, ale trať konečně odpovídá čtyřkolkám. Navíc startujeme před enduráky, takže máme víc času na zvládnutí tratě. Součástí je i asi patnáctikilometrová šotolina vesnicí. Je sucho takže každá mašina zvedá kila prachu a ten za ní to všechno polyká. Žvýkačka se mění v modelínu. Tolik prachu jsem ještě nejedl. Pak zas do hor. Kolega Pavel má na svém Cecteku zas problémy s elektrikou. Dobíjíme ho přes Polaris a zase kousek zvládá. Chceme to dneska dát, ať nejsme za bábovky. Utíká to, zpátky budeme brzo, poslední kilometry po asfaltu a je to. Pavlovi stroj zdechnul asi dva kiláky před cílem, tak ho beru na lano. Půl třetí a jsme doma. Super! Můžeme o to víc kalit, místní lvovské pivo je fakt dobré. Nejdřív ale opravujeme. Do večera je co dělat.
Na poslední den se vyloženě těšíme. Každý normální pořadatel poslední etapu píše jezdcům pro radost. Jenže Strike Sport Motoráj rally je úchylná soutěž, takže když se na rozpravě dozvídáme, že bude s překvapením, tak sice všichni očekáváme konečně nějakou ukrajinskou šlapku na checkpointu, ale v koutku duše tušíme, že se asi pleteme. Takže zase radši něco vypijem…
Poslední den přejíždíme na start asi 20 km. Bude to brnkačka, utěšuju se. Sil už moc nezbývá, tak to snad dáme. 200 metrů za startem házím salto. Pěkná polňačka, pak jedna blbá kolej do boku mezi stromky, kopanec a saltíčko no hand rovnou na kedlubnu. Tak si tam ležím dez dechu a bez síly a čekám, kdy dorazí Dinli a schroupne mě jak jahodu. Nic. Tak se pomalu zvedám. Mašina stojí dva metry ode mne na kolech a zdá se, že nechápe, kde že to jako sedím. No já taky ne. To nám to pěkně začíná. S bolavým krkem lezu zpátky do sedla a s rozkopnutou geometrií stoupám do hor. Jedeme hřebenovku z úterka v opačném směru. S rozevřenými koly je to vyloženě onanie. Ještě lepší je sjezd o výškový kilometr dolů. Naštěstí potkávám u cesty žigula (hergot, kde se tam vzal??) a chlapíci v něm mi ochotně půjčují 19 mm klíč na povolení spojovačky. Dávám kola na rovinu. Přejou mi šťastnou cestu. Pálím to dolů, ale nějak jsem to nedal na rovinu a řídím to s rukama doprava. Sakra, zase musím sehnat devatenáctku a srovnat si to. Naštěstí pod kopcem u silnice stojí jako zjevení český neoplán a týpci tam mají, co potřebuju. Mám víc času, tak mi Honza radí, ať dám kola krapet k sobě. Tak jo. Projíždím to na štěrku a v pohodě. První stovky metrů po polňačce celkem taky. Na asfaltu ale přichází vystřízlivění. Hrnu to jako pluh. Mašina si to šněruje cik cak silnicí a nejde uřídit. Honzo díky. Potřebuju devatenáctku… V lese narážíme na partu dřevorubců s pásákem. Mají klíč. Už nic neriskuju a kupujeme od nich klíč. Skoro nechápeme, na co ho na tomhle krámu potřebují. Všechno je tu tak od 32 dál. Možná na rafičku teploměru oleje nebo tak něco.
Pokračujeme. Trochu lesa, planiny, sjezd a dojezd po asfaltu. Bolí mě všechno a mám hroznou radost, že už to mám za sebou a přežil jsem tuhle masakrovací rally pro amatéry. Jenom mi vrtá hlavou to překvapení. Kdyby mi to řekli ráno, tak to snad zabalím, v cíli se dozvídáme, že překvapením je to, že tahle etapa se jede dvakrát. Padá mi brada. Si snad dělají prdel, nebo co? Chvíli tam tak remcáme, pak tankujeme a jedem. Tohle nám trvalo čtyři hodiny. Druhou jedeme už po paměti. Dozvídáme se, že výjezd na kopec hned ze začátku nedal skoro nikdo z motorkářů s dvouválcema. No nic, tak aspoň budeme lepší. Nad vodou mě drží jenom energeťáky. Autobusáci nevěří, že jsme tam zas. My taky ne. Podruhé se to zdá lehčí, nic neopravuju a jedem pořád bez zastávek. V cíli jsme za nepochopitelných 2,5 hodiny. Konečně přichází ta pravá radost z dokončení rally. Jsme grogy.
Myjeme mašiny i sebe a těšíme se na večer. Máme objednaný šašlik, národní jídlo Ukrajiny. Atmosféra na vyhlašování je skvělá, za čtyři dny jsme s motorkáři jedna parta. Dinli i Ram si vyjely poháry – fajn, na poličku doma dost dobrý. Večer kalíme, tradičně vodku…
Nevěřte šašliku
Cestu domů v pátek poznamenává slovensko-ukrajinská hranice a čtyři hodiny na ní. Maďary tentokrát vynecháváme. Dojíždím domů ve tři ráno.
Když se v sobotu budím, zjišťuji škody: skoro mi nefunguje pravý palec – neudržím lžičku, nemůžu točit hlavou a sedět taky ne. Navíc ten unikátní šašlik asi potřebuje agresivnější zažívání, než je to moje… Ale začíná se ve mně probouzet super pocit ze zvládnutí téhle akce. Honit si triko, jak jsem v sobotu jezdil půl dne po lesích, tomu už se budu jenom smát. My najeli víc jak čtyři stovky kilometrů terénem, kde byste těžko šli i pěšky. To už nikdo nesmázne. Zamrzí jen to, že na tak skvělou akci, kterou Strike Sport Motoráj Rally byla, přijelo tak málo čtyřkolek. Tak snad příště slečinky.
No na závěr prostě nemůžu vynechat trochu toho pochlebování. Celá naše výprava byla dílem polarridera Honzy Jupy spolumajitele společnosti Strike Sport International, který nejen, že sehnal na výpravu prostředky, ale právě Strike Sport International se stala i generálním partnerem závodů pořádaných časopisem Motoráj. Speciální díky patří i klukům z Journeymanu, kteří nám na rally nachystali Dinli a SMC. No, nachystali. Vytáhli z kouta dvora, utáhli šroubky a dofoukli gumy, jinak jely oba (předváděcí) stroje v sériové podobě. Vzhledem k tomu, že Dinli v minulosti nikdy nezářila bůhvíjakou pověstí, co do spolehlivosti, tak tahle zkušenost všechno obrací naruby – sedmistovka vydržela to, co Polaris, šlapala jak hodinky i na ukrajinský benzin pochybného původu a nikde nepotřebovala asistenci. Ram 520 vydržela až do konce i v terénu, kde neměla co dělat. Takhle tvrdě s ní nikdy jezdit nebudete, navíc ten drobeček, co jí řídil má taky přes metrák. V normálních testech tohle prostě nejde postřehnout, nevíte, jestli mašina vydrží rok nebo jenom týden. Po Strike Sport pekle ale věřím, že je při běžném zacházení nejde zničit, když to neřídí tupec.
Text: Dan Pejzl
no images were found
