Po dvou letech se opět vracíme do Rumunska. Ne, že bychom loni nikde nebyli, byli jsme na Ukrajině, ještě před válkou. Potkali jsme tam mnoho vstřícných a pohostinných lidí, popili vodku a projeli hory kolem Koločavy. Rumunsko je ale Rumunsko…
Zvolili jsme letos lokalitu známou v celé Evropě jako meku motokrosových závodů a výletů na motorkách, Turnu Ruieni. Tomu odpovídal jak terén, tak vše kolem. Tato oblast je na offroad zvyklá, mnoho penzionů, motorkářů a místních, kteří terénní stroje všeho druhu považují za samozřejmost. Ubytování bylo předem domluveno v penzionu, jehož majitel měl tři endura a sám aktivně jezdil. Poradil nám, kam jet a kam nás nepustí, protože jsou závody. Měl přístřešek pro naše čtyřkolky včetně dílny, která se nám nakonec docela hodila.
V sobotu ráno, hned po příjezdu, jako vždy nadrženi na hory, jsme hned vyjeli. Jarda, Martin a já se svými již vyzkoušenými a osvědčenými X osmičkami, na které nedám dopustit, už proto, že jsem vyzkoušel všechny možné jiné typy, ale osmička je určitě z mého pohledu nejlepší. Marcel s Radkem už klasicky na X5 a Jumbu 720. Letos si s námi vyjel i náš dlouholetý kamarád Ondra, který nás před patnácti lety k offroadu přivedl. Ten osedlal Jumbo 720 Sport.
Trasa byla zprvu lehká, přiměřeně náročná, plná véček, prudkých výjezdů a kamenitých potoků až do doby, kdy jsme se dostali na motokrosovou trať s mnoha drážkami od drapáku, která vyústila v prudký výjezd lesem po rašelině a kluzkých kořenech, kde jinak nejlepší z nás Martin nezvládl boční náklon a čtyřkolka se mu převalila. Velký kámen v cestě jí rozbil klec diferenciálu a střepy už dokončily dílo zkázy uvnitř. Po dlouhých hodinách jsme nakonec stroj pomocí navijáků a lidské síly dostali zpět do penzionu.
Druhý den Martin vyndal diferenciál i s rameny, prachovky zašpuntoval, aby se do nich nedostalo bahno, a jeli jsme vyzkoušet, co X osmička dokáže bez předního náhonu. Zvolen byl lehčí terén po hřebenech v podhůří. Vzhledem k tomu, že se to stalo právě tomuto bývalému závodníkovi, bylo po chvíli jasno. O člena výpravy jsme nepřišli. Veškeré terény vyjel pod plným plynem takřka letmo. Mohli jsme na další den zvolit zas náročnější trasu.
Další dny byly ve znamení přejezdu dvou a půl tisíce metrů vysokých vrcholů, po nádherných hřebenech, kde se nám otevíraly obrovské kaňony, na dně s průzračnými plesy, skály, louky plné všude přítomných ovcí a koní. Probíhalo i setkání jak s turisty, pastevci ovcí, tak s motorkáři. Při jednom sjezdu proti nám vyskákala parta devíti výborných a vtipných Moraváků na endurech. Po pár fotkách zas byli pryč. Nakonec jsme sjížděli i místní ski areál, kde vedle obrovských zchátralých Ceausescuových hotelů rostou malé dřevěné penziony, před kterými parkují zelená vojenská pásová vozidla na dopravu lyžařů k jedné dvousedačkové lanovce a pár kotvám, které ve mně moc bezpečí nevzbuzovaly.
I přes nepřízeň počasí, kdy déšť má taky něco do sebe, protože vznikne okamžitě bahno a terén, který včera nebyl vůbec problém, je dnes takřka nesjízdný, jsme podnikli výjezd k místní zřícenině hradu a mohli se tak pokochat pohledy do rozsáhlého údolí. 
Další zajímavostí byly průjezdy uměle vybudovanými zavodňovacími kanály, kde se dalo jet velmi rychle. Voda stříká až do tří metrů vysoko a následně skončíte v hluboké laguně nebo v lepším případě v bahně. 
To vše za podpory místních zemědělců, kteří nás stále hecovali k riskantnější jízdě.
Nakonec jsme ještě navštívili historické památky v blízkém městě a poté vše zabalili. Náš konvoj dvou terénních aut, za kterými byli na valnících naskládáni naši mazlíčci, mohl vyjet zpět do Čech.
Text a fotky: Martin Bouček
Předchozí článek