Vyrazili jsme na čtyřkolce k moři. Projeli jsme slovenské hory, ukrajinské, rumunské Karpaty a zůstali v bulharské pohraniční zóně na pláži. Zpátky jsme se vraceli přes Maďarsko. Najeli jsme 5000 kilometrů ve dvou na čtyřkolce. Jedenkrát jsme měnili sjeté pneumatiky, dvakrát se převrátili a zkutáleli ze stráně, jednou vyměnili olej. Vrátili jsme se po třech týdnech v pořádku domů. Čtyřkolka je kromě pár škrábanců, ulomenýho zrcátka a pomačkaných kufrů v pořádku a připravena na další akci…
Stává se nám, že musíme občas vyrazit do neznámých krajů a opustit známé stezky i pohodlí domova. Vystoupit z civilizace a opustit kruh, jak tomu říkáme, když děláme něco pravidelně. To, že jsme nakonec vyrazili na čtyřkolce nebylo původně vůbec jisté, pár dní před odjezdem jsme ještě žádnou neměli. Výlety jsme dělali na motorce a ještě před tím jen tak ve vysokých kožených botách a s americkým batohem. České lesy i tropické džungle nám poskytovaly domov, na motorce jsme zdolávali Evropu a cíle byly většinou potápění v mořích. Náš starý naked bike Geronimo byl ale už opotřebovaný a tudíž nespolehlivý na takové cesty, proto jsme potřebovali nový stroj.
Náš rozpočet nám umožňoval jen jeden stroj, enduro nebo lehký offroad, o existenci čtyřkolek jsme věděli, ale neměli jsme žádnou zkušenost. Čas kdy jsme měli vyrazit se blížil a my vybírali dopravní prostředek. Kdesi jsem četl, že motorky mají velký průchod terénem, ale nemají ochranu před počasím na rozdíl od auta a že čtyřkolky ztrácejí obě výhody. To byl pravdivý argument, který mě od čtyřkolek odrazoval, ale později jsem si uvědomil, že to není tak přesné – došel jsem k závěru, že čtyřkolka má vynikající předpoklady pro cestování v kombinaci silnice-divočina a navíc se na ní dá naložit spousta věcí i kanystry s vodou a benzinem.
Zavěr byl takový, že čtyřkolka je divoké dobrodružné povahy a v takovém duchu je cestování nejlepší. Koupili jsme proto Suzuki AXi750. Poctivě ji čtrnáct dní zajížděli se šroubkem jako omezovačem na plynu a závlačkou v karburátoru v rámci české homologace. Po zajetí šla ven tlumivka z výfuku a na sání drahý KN filtr. Pak už šla suzuka i při plném zatížení plynem na zadní a maximálka stoupla asi na 115 km/h. Ještě výměna oleje a vydáme se na cestu.
Z Brna na Ukrajinu
Vždy se cestou vyhýbáme hotelům a kempům, nejraději prozkoumáváme místa bez civilizace a turistů. Pohybujeme se tak dlouho, dokud nám nezačne docházet benzin nebo jídlo, podle toho balíme výstroj. Plastové boxy na ATV se mi ani trochu nelíbily, tušil jsem že budeme padat, pořídili jsme obyčejné plechové bedny zamykatelné proti zlodějům. Když se plech pádem ohne, tak se zase dá kamenem narovnat… Smotaný stan 6×5 metrů pasuje mezi přední světla – stavíme vždy vysoké áčko, kde se vejde vzpřímeně i bílej chlap, ohniště a ještě čtyřkolka. Výhoda je, že kromě tepla z ohně se v něm nemůžete zavřít a tudíž riskujete kousnutí kočkodanem, ale zase vidíte na všechny medvědy kolem stanu. Samozřejmě nesmíte kolíkovat stan až k zemi. 
Z Brna vyrážíme směrem na ukrajinské Karpaty, kde jsme několikrát zabloudili. Problémy při čtení ukazatelů s azbukou nemáme, ale přivykli jsme evropskému pořádku. Je stále silně znát, že jsme v bývalém Sovětském svazu. V duchu si vyčítáme, že nemáme GPS.
Na ukrajinsko-rumunských hranicích předjíždíme kilometrovou frontu čekajících, kde lidé leží nebo sedí ve stínu u aut, někteří si čtou. Naše drzost nikomu nevadí, dokonce nám mávají. Hranice má tři nezávislá kontrolní pásma a hromadu papírování.
Za hranicemi v rumunských horách nám dlouho a silně prší, naštěstí goretexové oblečení nic nepropouští. Večer zajíždíme do lesů. Stavíme ve tmě za svitu měsíce a baterek naše áčko. Děláme dýmající oheň z mokrého dřeva, štípe to do očí. Ráno po dešti se koupeme ledovém potoku a taky z něj nabíráme křišťálovou vodu na další cestu. Po kontrole oleje a tlaku v gumách vyrážíme směrem na Bukurešť.
Dorážíme z rumunskému moři. Ihned za městečkem nebo vesnicí sjíždíme přes příkop ze silnice. Nečekáme ani na polní odbočku a jedem k pobřeží na útes nad mořem. Hledáme čtyřkolkářský ráj, území bez hotelů, stánků a lidí. Kde narážíme na komerční přecpané pláže, rychle jedeme pryč – prostě čelní útok změníme na taktický obchvat. Tato taktika je sice pomalejší, ale k důkladnému průzkumu delšího území pobřeží je nutná.
Až na rumunsko-bulharských hranicích najíždíme na oficiální cestu, kde se vmísíme mezi znuděné autoturisty.
Rajské Bulharsko
Jako slušní turisté projíždíme bezproblémovou hranici. Projížděli jsme ji potom ještě několikrát a Bulhaři nás nikdy nekontrolovali, zato Rumuni chtěli vždycky půjčit technický průkaz.
Pobřeží prozkoumáváme asi do půlky Bulharska. Je to úžasné jak jsou Bulhaři příjemní lidé, kteří vás nikdy neobtěžují, nemyslí jen komerčně a nechávají kilometrové mořské úseky jen tak bez parkovišť a hotelů. Zatím. Už chápu ty, kteří jezdili za bolševika rádi do Bulharska na dovolenou a pořád se sem rádi vracejí. Cítím, že takhle to už moc dlouho nevydrží, civilizace prostě postupuje…
Nakonec nejdelší čas zůstáváme v pohraniční zóně na bulharské straně. Jsou tam několikakilometrové pískové pláže bez turistů, jen občas vidíme žigulíka u lesa v dunách. O víkendu se na pláži rozzáří několik ohňů a vyroste tam pár stanů. Policajti, co jezdí kontrolovat blízký radar nic nenamítají, ohně ani kempování jim nevadí. Za těch čtrnáct dní, co jsme tam byli nás ani jednou nekontrolovali, nikde v Bulharsku. Možná je to tím, že po nás nikde nezbyl žádný nepořádek.
Je to zajímaví země – opuštěné brány nejsou zavřené, závory zvedlé a ty co nejsou se dají bez odporu otevřít. Žádné cedulky „Zákaz vstupu, vjezdu“. Pitná voda v kohoutcích je v parcích, kempech a na hřbitovech volně přístupná, ceny za cigára jsou poloviční. Odvážíme si proto kartonů a flašek co uvezeme…
Domů na Maxxisech
Cestou zpátky v rumunské Conotaně najdeme ATV obchod, kde kupujeme gumy a měníme sjeté Dunlopy za Maxxisy, jsou levnější než u nás a ještě tu mají přezutí zdarma.
Vynecháváme Ukrajinu a jedem přes Maďarsko domů. Ukázalo se to jako nejrychlejší, i když dálnice je utrpení pro palec i zadek. Jednoválec držím na 80-90% výkonu a každých 50 km dáváme pauzu. Na zatáčkovité vedlejší sinici jedu kolem kila, stejně jako na dálnici s tím, že na okresce předjíždím auta a dálnici předjíždí oni mně.
Doma důkladně myjem stroj, měníme olej s filtrem. Kvůli pádům jedem na geometrii, měníme křivá řídítka, zrcátka jen to nejobyčejnější než zase někde uletí. Sprej na opravu gum ani jehlu se bombičkami se stlačeným plynem jsem nevyužil a to jsme se táhli i s ruční pumpičkou a montpákama. S japonskou mašinou jsme byli spokojeni, Suzuki úkol splnila jako vzorný voják a je zase připravena na další akci.
Text a fotky: Viktor Šrámek
Předchozí článek